Provaznické řemeslo
Výroba provazů je jedno z nejstarších a zdálo by se dnes již zanikajících řemesel. V dnešní době ještě názvy ulic připomínají toto řemeslo, jako například Provaznická ulice nebo v některých německých městech Seilergasse.
A přece to bylo řemeslo velmi důležité už v nejstarších dobách, kdy si pletl člověk tětivu na luk nebo pletl provazy, aby mu sloužily k obstarávání potravy. Později se používaly provazy na korábech a ve válečnictví, které se ani dnes bez provazu neobejde. Z dějin Říma se dovídáme, že na stavbu obrovského monolitu bylo zapotřebí mnoho provazů. Při jeho zvedání nesměl nikdo promluvit pod trestem smrti, ale provazy začali pod obrovskou vahou praskat a tu jeden z nevolníků začal volat „akva,akva“, což značí vodu, vodu. Provazy byly pomočeny vodou, čímž se zpevnily a práce se zdařila. Nevolník ovšem zaplatil svůj nápad životem. Již tehdy bylo známo, že teplem se provazy natahují a vlhkem krátí a zpevňují. V historii Karlštejna se například uvádí, že tam měli svého provazníka.
A nesmí se zapomínat ani na jednu z hlavních obživ lidstva, na rybolov, kde se od nepaměti používalo sítí, dříve konopných a z jiných přírodních vláken a nyní většinou již z vláken umělých. Odhaduje se, že výroba sítí je tak stará jako výroba tkanin. Dnes by se tedy zdálo, že provaznictví je zanikajícím řemeslem. Je to jen zdání, málokteré řemeslo zanikne úplně, dochází většinou pouze ke změnám ve výrobě, změně sortimentu, materiálu a podobně, prostě dochází ke přizpůsobování řemesel potřebám společnosti a k tomu dochází i v provaznictví. V dnešní době se například vyrábí poměrně velké množství prádlových šňůr, autolan, sportovních švihadel a sítí, lan na šplh a podobně, tedy výrobků, které se dříve vůbec nevyráběly, a naproti tomu zanikla výroba některých druhů provazů pro zemědělství, jako postraňků, které ještě před necelým půl stoletím byly jednou z hlavních náplní provaznické výroby. V dřívějších dobách a ještě v první polovině devatenáctého století byla provaznická výroba v jednotlivých krajích odlišná. V zemědělských oblastech byla zaměřena hlavně na výrobu provazů pro zemědělství a v průmyslových oblastech, hlavně na severu Čech se zaměřovala na výrobu lan a ve větších městech pak na výrobky domácí potřeby a později na sport.
V chudších zemědělských oblastech bývalo až do padesátých let dvacátého století zvykem, že si zemědělci přinášeli k provazníkovi na svých polích vypěstovaný len a nechávali si z něho dělat provazy pro vlastní potřebu.
Až do první světové války také někteří provazníci obcházeli vesnice a ve větších zemědělských usedlostech provazy přímo vyráběli anebo len vykupovali. Len byl vlastně často jedinou hlavní surovinou a vyráběly se z něho motouzy na rybářské sítě a šňůrky. Ručně předené motouzy a šňůrky se vyráběly v některých provaznických závodech prakticky až do poloviny dvacátého století, hlavně na venkově.
Provazník býval v každé větší obci a řemeslo zde přecházelo z otce na syna a často se dědilo několik pokolení. Jeden z nejstarších provaznických rodů byl v jihočeské Třeboni, kde se v rodině Thýrů dědilo provaznictví 300 roků a skončilo prakticky v padesátých letech dvacátého století, kdy poslední majitelkou byla dcera provazníka a socializací v padesátých letech ukončila svoji živnost.
Provazníci měli také od dvacátých let svůj časopis. Nesl název Provaznické zájmy a později Provaznické listy. Vydavatelem byl provazník z Polné Karel Svoboda a později plzeňský provazník Bartovský.
Strojové vybavení provazníků
Jedno z nejstarších nářadí v provaznictví bylo kolo. Jednalo se o dřevěné kolo poháněné klikou a z toho kola – velkého převodu – se přenášel pohyb řemínkem nebo šňůrou na vřeteno – hák -, od kterého se předl provaz, čili pramen. Vložením dvou, tří nebo čtyř těchto vřeten se mohl provaz stáčet. Tento systém byl v podstatě zachován do dnešní doby, kolo ovšem zaznamenalo značné změny. V druhé polovině 19. stol. se u nás objevily stroje na stáčení motouzů a lan, které byly již na jiném principu, byly to licnovačky, na kterých se z příze kroutí pramen – licna – a z těchto tří nebo čtyř licen se na dalším stroji stáčecím stáčí konečný provaz.
Ve druhé polovině 19. Stol. se začaly v Nymburce vyrábět mašinky zvané nymburačky a ty se používaly prakticky do poloviny 20. Stol. Příst se od nich dalo již za pomoci tahačky, tedy bez točení klikou. Zdokonalené a lehčí strojky představovaly dresiny, které byly vyráběné v Olomouci fi. Dresina.
Na obou uvedených mašinkách se dalo provádět stáčení pramenů v licny sice také bez točení, ale provazník musel pomocí nekonečného provazu, který byl na protější straně veden přes kladku uvádět mašinu do pohybu.
Stáčecí strojky od fi. Dresina se s úspěchem předělávaly také na motorový pohon, a tak sloužily ještě v šedesátých letech tohoto století. Ke stáčení licen na konečný provaz sloužil kšír, který za dlouhá léta nezaznamenal větších změn a v jistém smyslu se používá s elektrickým pohonem dodnes.
Po druhé světové válce se velmi osvědčily stáčecí stroje MU, které vyráběl v Kutné Hoře za pomoci místní továrny provazník Musil. Prakticky se jednalo o stroj vyráběný již dříve v Německu, nebo v Rakousku pod značkou Mufler. Jednalo se o stroj, od kterého bylo možno příst prameny i stáčet hotové provazy do průměru 20 mm. Těchto strojů bylo vyrobeno v Kutné Hoře v letech 1946 – 1949 jen několik desítek kusů.
Bezprostředně po druhé světové válce zahájil výrobu provaznických strojů továrník Stratílek z Vysokého Mýta a to za pomoci provazníka Kolářského ve Vysokém Mýtě. Těchto strojků bylo již vyrobeno poněkud větší množství a byly vyváženy i do Švýcarska. Velkou předností těchto již moderně řešených strojů byla malá hlučnost. Změna obrátek zde byla řešena moderním způsobem za pomoci spojky, ale při stáčení sinějších provazů se tato spojka neosvědčila. Tyto strojky mnohdy upravené jsou v provozu ještě v dnešní době.
Názvy starého provaznického nářadí a výroby
Jeden z nejstarších a nejjednodušších způsobů stočení provazu je na koleně. Z vláken se pramen přitáčí na noze pomocí dlaně a po dostatečně naplněném zákrutu se stočí v ruce.
Domáckou výrobou provazů starým způsobem podrobně pospala etnografka J. Staňková v článku „Provaznictví na Žďársku“ – Český lid z roku 1952, strana 176-181. (Tento článek je k dispozici v Okresním muzeu ve Žďáře nad Sázavou).
Jitka Staňková zde popisuje výrobu provazů za pomoci vozíků. Těmto vozíkům se říkalo v některých krajích také vůzky. Jedna se o jednoduchý stojan z prkna, který měl na desce nebo hlavě tři až pět otvorů a do těchto otvorů se nastrčily předchůdci pozdějších háčků – obyčejné kličky, někdy zvané štěnce. Na zadní stranu desky nebo hlavy se nastrčilo na tyto kličky prkno s otvory a tímto prknem, které bylo vlastně předchůdce kliky, se otáčelo. Druhý konec provazu byl upevněn na pohyblivém stojanu vozíku.
Pozdější vůzky měly již ozubená kola, i když stále ještě dřevěná, takže hnací kolo spojené již na kliku pohánělo rovněž ozubené dřevěné háky. To byl již předchůdce modernějších železných stáčecích strojů zvaných kšíry.
Zajímavé jsou názvy provaznického nářadí, jak se užívaly v různých oblastech. Podle J. Staňkové e například léře – běhounu – říkalo na Žďársku vlk. Tohoto názvu se užívalo i v Jižních Čechách a dalších oblastech. Na Slovensku se v oblasti Lipt. Hrádku říkalo léře „habarka“. Hodně názvů provaznického nářadí bylo dovozeno z němčiny, jako například špic na tvorbu ok, které se říkalo mašnogl. Tyto špice byly ze srnčích nebo jeleních parohů a později dřevěné.
Cechy společenstva
Nejstarší zprávy o vytvoření cechů a v některých německých městech pocházejí z 12. Století. Týkaly se hlavně rybářů a obuvníků. Cechy vznikaly postupně i v našich zemích a ve 14. Století dosáhly značného vlivu a vážnosti. Byla to již privilegovaná sdružení příslušníků stejných nebo příbuzných řemesel, spravující se cechovními řády, artikulemi a výsadami. Nejprve ve větších městech a od 17. a 18. Století i v menších městech. Původní bratrstva, která měla činnost hlavně náboženskou, podporu členů apod., jsou nahrazována zájmy cechů proti rostoucí moci měšťanské, vrchnostenské a státní. V čele cechu byl mistr, cechmistr, (byl jeden, ale někdy i více, podle četnosti členů) a ten spravoval i jmění cechů. Cechmistři byli voleni na 1 rok a potvrzovali je městští konšelé. Vrchnost pak dosazovala k dohledu na cech inspektora. Cechy měly moc třeba i zabránit usazení nově se tvořící živnosti v obvodu cechu, mely možnost určovat, kolik může mistr držet tovaryšů a podobně. Proti konkurenci cizích mistrů z jiných měst se cechy bránily tzv. mílovým právem, zajišťujícím provoz řemesla v okruhu míle jen příslušníky cechu. Vzrůstající moci cechů měly sloužit patenty vydané za císaře Karla IV. v roce 1731 – 1732 a generální artikule cechovní, vyhlášené pro Čechy v roce 1739. Podle těchto nařízení se cechy povolovaly jen ve větších městech, v v artikulích byla také upravena učební doba, povinnost jít na vandr, mistrovské právo a podobně. Tovaryši se sdružovali v tak zvaná bratrstva a smlouvami s mistry si zajišťovali svá práva. Pokud se týče vandru, což bylo vlastně chození na zkušenou, ne jak se dnes říká na praxi, bylo při této příležitosti využíváno hodně tzv. nocoven, které byly v provozu ještě před I. Světovou válkou na území Rakousko-Uherska. Zde dostal každý vandrující, který se prokázal vandrovní knížkou (lidově řečeno vandrbůch), ve které byl do určité doby zaznamenán jeho pracovní poměr, zdarma nocleh, případně i večeři. To byla vymoženost tehdejší doby a zkušenosti tovaryšů ve vzdálenějších krajích měly jistě značný vliv na rozkvět řemesel. V 19. století již ztrácely cechy svůj vliv a jejich činnost byla pak víceméně formální (řešení sporů, oslavy, pohřby apod.). Vznikaly neodvislé dobrovolné spolky, řemeslnicko – živnostenské besedy apod. Provizorní zákon z roku 1850 dal vznik obchodním a živnostenským komorám, ale cechovní zařízení trvalo dál a to až do vydání prvního živnostenského řádu v roce 1859. Vydáním živnostenského řádu 20. 12. 1859 č. 227, jehož platnost byla od 1. Ledna 1860, byly zrušeny dosud platné předpisy a zřízeny živnostenská společenstva. Členství u těchto společenstev bylo povinné. Orgány společenstva byly valná hromada společenství a představenstvo (výbor) společenstva. Řemeslnická novela z roku 1859 15. 3. 1883 č. 39 pak upřesňuje určení městských obvodů společenstva. Továrníci jsou vyňati ze svazku společenstva, zavádějí se průkazy způsobilosti pro řemeslnické živnosti. Další novela zákona z 8. Března 1885 č. 22 se týkala převážně pomocníků (dělníků) a kladla důraz na humanitní zájmy členů a příslušníků společenstva. Novela č. 26 z 5. Února 1907 přináší změny v mnohých kapitolách řádu. Podporují se společenstva odborná, je povinně ustaven komisař, rozšiřuje se působnost pomocnických hromad. V tomto znění z roku 1907 zůstává živnostenský řád (pokud jde o společenstva) beze změny až do konce první republiky. V roce 1939 se ruší dobrovolné členství ve společenstvech, jestliže jsou podniky povinně členy Ústředního svazu průmyslu. Změny nastaly za okupace pozdějšími vyhláškami pokud jde o podpůrné pokladny, protože došlo k povinnému sociálnímu pojištění všech osob samostatně výdělečně činných. V roce 1948 se utvořil svaz ČSL živnostnictva, jeho orgány byly okresní a krajské sekretariáty. Tento svaz zanikl 31. 12. 1952 a majetek likvidovaných společenstev byl odevzdán státu.
Provaznické cechy
Zprávy o provaznickém cechu v knize Zikmunda Wintera „Dějiny řemesel a obchodu v 14. - 15. století. Provazníci jsou zde uváděni na několika stránkách. Podle Wintera pocházejí první známé cechy v Praze již z první poloviny 15. Století. Cech nožířů je například znám již z roku 1427. Pokud se týče cechu provaznického, první stvrzení tohoto cechu je v roce 1446 a znovu pak byl tento cech potvrzen v r. 1465. Cech sdružoval provazníky staroměstské a k nim se připojili i provazníci novoměstští. Dále je uvedeno, že provazníků bylo v Praze již v dřívější době více. V Pražských městech do konce lucemburské doby v letech 1371 „ bylo nalezeno 28 provazníků a měšťanské právo na Starém městě obdrželo 6 mistrů do roku 1393. V Novém městě sedělo jich asi nejvíce v dolejší části ulice Štěpánské, jež proto zvána provaznickou“.
Dále uvádí Z. Winter, že i v tomto řemesle se vyskytují specialisté. Byl zde jeden „popružník“ – výrobce popruhů, dále zde byli síťaři, kterých bylo v té době v Praze šest, a vyskytují se i nevodáři, nebo tenatáři. Také sem náleží dratevníci, kteří dělali z konopí ševcům dratve, ale těch bylo jen málo, protože ševci si dělali dratve většinou sami. Méně provazníku se již vyskytuje tou dobou na venkově. Podle Z. Wintera byli v Táboře r. 1432 provazníci dva a rovněž v Rakovníku nebo Plzni nebyl jejich počet k založení cechu dostačující. Jinak tomu bylo v Kutné Hoře, protože je uveden, že „v Hoře, která do díla horského potřebovala mnoho provazů, bylo řemeslo to za celou donu tak hojné, že roku 1480 vidíme je mezi societami samostatnými“.
Na venkově zvláště, tak jako v době pozdější u společenstev, docházelo ke spojování několika řemesel do jediného cechu. V případě, že bylo do jediného cechu spojeno více jak tři řemesla, říkalo se takovému cechu, nebo spolucechu v XVI. Stol. „rejcech“, nebo také „rajcech“. Tak například v J. Hradci bylo v r. 1601 v takovém sdružení cechu zastoupeno 19 řemesel a provazníci byli ovšem mezi nimi také. Vstup do cechu se platil a zápisné v r. 1446 bylo půl kopy českých grošů v cechu provaznickém a v dalších také.
Zajímavé je, jakým způsobem byli chráněni chudší řemeslníci v cechu. Jak uvádí Z. Winter provazníci Nového Města pražského povolili sobě statutem r. 1446 pouze částečný a ne na všech cech. Ustanovili totiž, že když lidé přinesou konopí, prameny, nebo dílo dospělých ličenců, kolomasti, příze šnorové nebo koupě k jejich řemeslu, aby mistři, kteří se k tomu trhu přihodili, podělili se o tu koupi spravedlivě, tak aby se chudí i bohatí lépe živiti mohli a obci se potřeba dála.
Provazníci pražští do spolku kupovali koudel a podělovali se. Dále provazníci pražští měli dávné usnesení mezi sebou, kdyby bylo dělati dílo větší, že nesmí toho bráti na sebe jen mistr, nýbrž všichni společně tak, aby se chudí i bohatí živiti mohli. To se dostalo do statutu r. 1656“.
Ale na druhé straně zase byla prosazována přísnost a kázeň, jak je uváděno. „Pražským provazníkům tovaryši i pro jiné neshody provozovali stávky, obsílajíce se proti mistrům, což mistry tak hněvalo, že si o tom ustanovili zákaz do statutu r. 1410, zovouce takový obyčej šibalstvím ne počestným, za viník měl býti poprvé pokucen pěti groši, po druhé deseti, po třetí panskou pokutou – žalář- a čtvrté aby nebyl na řemesle v městě trpěn, léč by chtěl obyčejův těch protivných ostati“.
Ale bránili se i tovaryši. Z českých artikulí provaznických se dovídáme „kterak tovaryši nemilého sobě mistra trestali, stalo se to prý již obyčejem, že tovaryši zavazovali se mezi sebou u mistra, s nímž se jeden málo pohněval, vůbec nedělali“.
Ovšem malé výbojnosti nebo revolučnosti dosvědčuje i to, že v době nepokojů, kdy Hus byl dán do klatby a kdy nebylo klidu ani u řemeslníků, „jedině provazníci se ustrojili v cech. Jan Humpolecký, tehdy purkmistr, a konšelé Nového Města potvrdili mistrům a měšťanům provazníkům jejich žádost také proto, že jejich prosba je rozumná a obci neškodí“.
Spory mezi mistry a tovaryši byly také o tak zvané modré pondělky, kdy tovaryši se domáhali na tyto dny volna. Cech tyto modré pondělky nezakazoval, ale omezoval. Mistři zvláště prosazovali, aby se modrý pondělek nedržel v tom týdnu, kdy následuje po neděli ještě svátek. Hodně byl rozšířen zvyk, že v pondělí „v době od nešporu“ se nedělalo. Bylo to v době od 15 do 16 hodin.
Jakým způsobem se tehdá dělalo, uvádí Z. Winter:
„Provazníci dříve močívali konopí ve struhách a v řece, to jim ale někdy zakazovali – voda zahnisávala – mívali konopí na klouby svíjené, dělali provazy hemzáky, tlusté, provazy jalové, vázací provazy k sítím. Čáslavští provazníci zhotovili v r. 1498 provaz dlouhý 140 loket k tažení kamene a dostali za něj 3 kopy míšenské a za to byl v Praze vůl“.
V deváté zprávě muzea pro Trutnov a okolí v části II. Řády cechů trutnovských se uvádí na straně 18. Že „v roce 1653 4. I. v Starém Městě pražském cechmistři pražského pořádku stvrzují cechu provazníků trutnovských obnovené artikule“. Ve 12 artikulých se zde uvádějí nařízení – udělují rady -. Tak například ve druhém bodě artikulí se uvádí:
„Též který by i nově obsazený mistr kusy za majštruky jim měl dělati a ukázati, starší cechmistři budou jemu povinni oznámiti, jakž od starodávna bývávalo, tyto kusy: nejprve lana formanská podle míry 36 loket, ani delší, ani kratší, druhé „ 4 postranky chomoutní 8loket zdýli, též nic delší ani kratší, jestli by pak byly delší nebo kratší, pokutu mistrům upadá. Ty kusy bude sdělajíc povinen všem mistrům podle možnosti svačinu dáti a tak jsa za mladšího mistra v pořádku přijat, na místě posla k rozkázání starších, aby pořádek byl povinen obsílati, dokavadž by jinší na jeho místo nevstoupil.
Autorem textu je Karel Klik
